Jsou lidé, kteří nám vytanou na mysli, když narazíme na jejich profesní obor či zájmy.
Jsou lidé, kteří nám vytanou na mysli vždycky.
Pan profesor Miroslav Olič mezi ně patří.
věnované profesoru Oličovi v roce 2008
OBSAH: Dětství a školní léta | Studium na gymnáziu | První učitelské zkušenosti | Osvobození a úsilí o očištění památky otce | Studium na Univerzitě Karlově | Zahájení kariéry učitele a příchod na Dobříš | Ředitelem střední školy | Aktivní důchod
Dětství a školní léta
V roce 2023 si připomínáme sté výročí narození Miroslava Oliče, učitele a ředitele našeho gymnázia, osobnosti, která se nejen nesmazatelně zapsala do historie naší školy, ale přímo jí vtiskla její charakteristickou lidskou, tolerantní a demokratickou atmosféru.
Miroslav Olič působil jako profesor na naší škole nepřetržitě od roku 1953 do roku 2002, přičemž v letech 1966–1983 byl jejím ředitelem.
Jeho více než bohatá životní pouť začala 14. února 1923 na Zbraslavi. Tam strávil dětství a školní léta. Neměl žádné sourozence. Jeho otec Josef Olič byl živnostníkem a měl obchod s textilním zbožím. V době hospodářské krize však obchod přestal prosperovat a v roce 1931 jej musel prodat.
Následně otec přijal nové zaměstnání – místo revizora na autobusové lince z Prahy do Nového Knína. Profesor Olič pak při svých hodinách dějepisu líčil svým studentům složité majetkové poměry rodiny, v níž otec za toto povolání pobíral 900 Kč měsíčně.
V letech 1929–1934 vychodil Miroslav Olič prvních pět tříd obecné (základní) školy na Zbraslavi, i poslední pátou třídu zakončil vysvědčením se samými jedničkami.
Zajímavé je, že na takzvaném frekventačním vysvědčení, tedy jakémsi výsledku přijímacího řízení na střední školu, měl samé dvojky. V červnu 1934 byl jako jedenáctiletý pokřtěn při farním úřadu římskokatolické církve na Zbraslavi. Tehdy také získal takzvané domovské právo na Zbraslavi, které bylo oficiálním potvrzením trvalého bydliště.
Studium na gymnáziu
V září 1934 nastoupil Miroslav Olič ke studiu Státního československého reálného gymnázia, které sídlilo v Bendově (dnes Drtinově) ulici na Praze 5 - Smíchově.
Jen za dobu Oličova osmiletého studia změnilo gymnázium třikrát svůj název. Na konci kvarty – v červnu 1938 – prospěl s vyznamenáním), stejně jako v bouřlivém roce vzniku Protektorátu 1939 i na konci oktávy – v květnu 1942.
Hodnotový svět patnáctiletého mladíka, utvořený demokratickou první republikou a ideály skautingu, se poprvé výrazněji otřásl mnichovskou dohodou v září 1938. Jeho otec se jako tisíce jiných mužů aktivně podílel na všeobecné mobilizaci, vyhlášené prezidentem Benešem 23. září 1938, za což mu byl v roce 1947 udělen in memoriam Pamětní odznak 1938 za věrné služby státu a Národním střeleckým gardám.
Zklamání prožívané po uzavření mnichovské dohody a následné demobilizaci, bylo o to větší, že otec vyprávěl svému synovi svědectví svých přátel, jež byli informováni o detailech rozhodování prezidenta Beneše na Hradě ohledně reakce na mnichovskou dohodu. Byli to totiž především generálové československé armády, kteří Beneše přesvědčili, že proti přesile Německa a bez pomoci spojenců a Sovětů nemá smysl se bránit.
V září 1941, na začátku jeho posledního školního roku na gymnáziu, potkala Miroslava Oliče velká životní tragédie: gestapo zatklo jeho otce. Bylo to v době takzvaného prvního stanného práva vyhlášeného nově nastoupivším zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, který přišel do Prahy s úkolem zlikvidovat vzmáhající se protinacistický odpor. Dne 27. září 1941 byl Josef Olič Německým stanným soudem odsouzen k trestu smrti za hospodářskou sabotáž a ve svých 51 letech byl dne 14. října 1941 na Pankráci popraven.
Osmnáctiletý syn zůstal se svou matkou sám; podle vlastních vzpomínek se o popravě otce dozvěděl od spoluobčanů na Zbraslavském náměstí, kteří si právě pročítali vyhlášku se seznamem popravených.
Maturitní zkoušku skládal ve zvlášť stresující atmosféře 29. května 1942, pouhé dva dny po atentátu na R. Heydricha, kdy gestapo rozsévalo strach po Praze i celém protektorátu zatýkáním, hledáním atentátníků a hrozbami odplatou českému národu. Podmínky „zkoušky z dospělosti“, jak se maturita oficiálně nazývala, byly tehdy nesrovnatelné s dnešní maturitní zkouškou. Miroslav Olič skládal písemnou maturitní zkoušku z 9 předmětů (přičemž písemné práce z deskriptivní geometrie a z češtiny se psaly 5 hodin; z ostatních předmětů vždy po 3 hodinách – dějepis, zeměpis, matematika, přírodopis, chemie, fyzika, náboženství, tělesná výchova) a dále ústní zkoušku z 5 předmětů (zeměpis Velkoněmecké říše, němčina, čeština, latina, francouzština). To vše se odehrávalo za velkého strachu, neboť se vědělo, že německá protektorátní školní inspekce vydala nařízení, že u maturitní zkoušky musí povinně propadnout 20 % zkoušených studentů, kteří budou následně povinni nastoupit na nucené práce do Německa. Miroslav Olič později vzpomínal především na ústní zkoušku z německého jazyka: „Předseda maturitní komise ukázal na vázu s kytkama na stole a vyzval mě, abych vyjmenoval německy všechny kytky ve váze. Já ani netušil, jak se ty kytky jmenujou česky…“ Miroslav Olič složil maturitní zkoušku s vyznamenáním, přičemž všechny ústní zkoušky složil na výbornou, včetně němčiny.
První učitelské zkušenosti za války
Protože vysoké školy byly v protektorátu od listopadu 1939 uzavřeny, rozhodl se M. Olič po maturitě pro kariéru učitele. Musel se mimo jiné starat o svou matku, která jako vdova po popraveném manželovi neměla od protektorátních úřadů nárok na žádnou sociální pomoc. Dne 30. dubna 1943 úspěšně složil zkoušku učitelské způsobilosti z německého jazyka a pedagogiky, která mu umožňovala stát se učitelem němčiny na hlavních, tj. středních školách. Na zkoušku se připravoval na soukromé jazykové škole v Ústavu moderních řečí ve Spálené ulici v Praze. Škola mu v únoru 1943 vystavila zprávu pro jeho matku, v níž jej upozorňovala na velmi dobrý prospěch syna, ale také na obzvlášť velkou náročnost zkoušky, na kterou se chystá, včetně doporučení domácí přípravy v rozsahu alespoň 3–4 hodin denně. Aby mohl tuto zkoušku vykonat, musel mimo jiné předložit Osvědčení o protektorátní příslušnosti a „osvědčení o nežidovském rodovém původu“.
V září 1943 pak získal své první pracovní místo na Učňovské škole v Příbrami. Na této škole, určené pro živnostenské vzdělávání, učil jeden rok němčinu, matematiku a obchodní nauku. Část letních prázdnin trávil za války jako pedagogický dozor v takzvaných prázdninových osadách Péče o mládež, což byly v podstatě tábory pro děti, jejichž rodiče byli plně pracovně vytíženi, zejména zemědělskými pracemi. V roce 1942 takto pracoval v osadě ve Voticích, v roce 1943 v Dolních Kralovicích na Sázavě. V listopadu 1944 byl přeložen na Učňovskou školu v Lysé nad Labem, kde učil až do konce srpna 1945.
Osvobození v květnu 1945 a úsilí o očištění památky otce
V předvečer konce války, přesně v den svých 22. narozenin 14. února 1945, M. Olič málem přišel o život, když se náhodou pohyboval v okolí Emauzského kláštera, který byl krátce po poledni silně poničen pumami svrženými z amerických letadel, jejichž piloti přeletěli Drážďany a omylem bombardovali Prahu. Při tomto „mylném náletu“ tehdy zahynulo 701 Pražanů.
Květnové povstání a osvobození prožil Miroslav Olič jako pomocník povstalců na Zbraslavi. Sám později vzpomínal, že hlídal skupinu zajatých německých vojáků a že nikdy nezapomene, jaký strach měli v očích a báli se odvety. Právě zde se zřejmě utvrdil jeho celoživotní odpor k fyzickému násilí. Během léta 1945 pomáhal v Praze ošetřovat propuštěné vězně vracející se z koncentračních táborů.
Bezprostředně po skončení války se Miroslav Olič v první řadě věnoval očištění památky svého popraveného otce a snaze dokázat, že pracoval v odboji. To mu již krátce po válce potvrdil Svaz osvobozených politických vězňů. V roce 1946 se mu na výzvu Místního národního výboru ve Zbraslavi podařilo předložit svědectví politického vězně z války Josefa Procházky z Líbeznic, jenž byl v době okupace aktivním odbojářem ve skupině štábního kapitána četnictva v Praze Antonína Weisse, napojené na jednoho z vůdců českého odboje generála Vojtěcha Lužu. Josef Procházka dosvědčil, že Josef Olič aktivně působil v odboji, že byl popraven pro ilegální aktivitu v sabotážní aféře „benzin“, která nejspíš spočívala ve zcizení zásob benzínu určených pro německou armádu, a že jeho popravou přišla odbojová skupina o „nejlepšího pracovníka“.
Dokumenty prokazující účast otce Miroslav Oliče Josefa v protinacistickém odboji:
Na základě těchto svědectví pak ministerstvo národní obrany vydalo vdově po Josefu Oličovi osvědčení potvrzující, že Josef Olič byl „účastníkem národního boje za osvobození“, a v roce 1950 jí byl stanoven vdovský důchod, který zlepšil její sociální situaci.
Studium na Univerzitě Karlově
V říjnu 1945 začíná M. Olič studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
V akademickém roce 1945/1946 stačil navštěvovat přednášky ze základů biologie, fyziky, chemie, anatomie. Onemocnění těžkým ekzémem s infekcí kůže na obou rukách, které si vyžádalo více než roční léčbu, mu však dráhu lékaře uzavřelo. I později tímto ekzémem a dalšími alergiemi trpěl. V červnu 1946 proto přestoupil na filozofickou fakultu a vybral si studium dějepisu a angličtiny. Byla to doba velmi bouřlivé takzvané třetí republiky (1945-1948) a období likvidace demokracie a nastolování komunistické diktatury po únoru 1948. V době, kterou literární vědec Václav Černý označil jako „vymknutou z kloubů“, procházela republika hlubokými politickými, sociálními, ekonomickými a národnostními změnami. Díky devastaci, kterou si česká společnost prošla za okupace a po válce, nezůstal z Masarykovy republiky kámen na kameni.
Pro Miroslava Oliče to však bylo jedno z nejšťastnějších období, které prožíval na znovuotevřené Karlově univerzitě, kde nic nebylo zakázáno, každý byl vítán a všichni byli nadšeni mírou navrácené tvůrčí a badatelské svobody. Na filozofickou fakultu se vrátila generace špičkových historiků a lingvistů, jejichž přednášky Miroslava Oliče ovlivnily na celý život. Ještě po desítkách let bude vzpomínat na zakladatele české numismatiky a historika antiky Josefa Dobiáše, předního odborníka na heraldiku prof. Václava Vojtíška, historika specializovaného na diplomatiku Karla Stloukala, vůbec první ženu jmenovanou v Československu vysokoškolskou profesorkou byzantoložku Miladu Paulovou či anglistu Ivana Poldaufa nebo amerikanistu profesora Otakara Vočadla. Filozofii studoval u tehdejšího děkana filozofické fakulty prof. J. B. Kozáka, moderní československé dějiny u prof. Václava Chaloupeckého, pravěké dějiny u jednoho ze zakladatelů archeologie u nás profesora Jana Filipa. Jednu z dílčích zkoušek z historie skládal 25. února 1948 v soukromém bytě jednoho z profesorů, kterého akční výbor právě vyhazoval z fakulty pro jeho demokratické smýšlení. V rámci studia skládal i zkoušky z didaktiky, aby se mohl stát učitelem. Svá vysokoškolská studia Miroslav Olič úspěšně zakončil v červnu 1950 složením státní zkoušky učitelské způsobilosti z angličtiny a dějepisu, která jej opravňovala k profesi učitele na gymnáziích. V rámci těchto zkoušek napsal písemné práce z angličtiny na téma „Sea-Terms in Colloquial English“ a z dějepisu na téma „Anglo-české styky za Lucemburků do roku 1400.“ Originály těchto prací jsou dodnes uloženy v Archivu Univerzity Karlovy.
Zahájení kariéry učitele v 50. letech a příchod na Dobříš
Na začátku roku 1950, ještě během studií, se Miroslav Olič přihlásil na výzvu ministerstva školství, které z důvodu nedostatku učitelů hledalo nové vyučující (zřejmě po čistkách, při kterých byla řada „politicky nespolehlivých“ ze škol vyhozena). Krajský národní výbor jej přidělil do rakovnického okresu, který jej povolal na střední školu v Křivoklátě, kde působil půl roku od 15. března do 30. září. Následně nastoupil dvouletou vojenskou službu, kterou si odsloužil na dvou místech – v pevnostním vojenském městě Josefov na Jaroměřicku a v Praze.
Po vojně požádal o přeložení ze školy v Křivoklátě na učitelské místo blíže k domovu na Zbraslavi, aby mohl žít se svou matkou. Kraj jej přeložil na okres Dobříš, kde jej okresní národní výbor poslal učit na střední školu v Novém Kníně. Později rád vypravoval, jak často chodil odpoledne ze školy v Kníně pěšky na Zbraslav. V Novém Kníně ovšem strávil pouze jeden školní rok (1. 10. 1952 – 31. 8. 1953) a k 1. září 1953 byl Okresním národním výborem na Dobříši přeložen na místo učitele 9.–11. třídy nově zřizované tzv. jedenáctileté střední školy na Dobříši. Na tomto místě pak už Miroslav Olič zakotvil natrvalo.
Takzvaná jedenáctiletá střední škola byla typem střední školy, kterým komunistický režim v roce 1953 nahradil reálná gymnázia, která byla komunisty považována za přežitek „buržoazní“ první republiky a Rakouska-Uherska. V roce 1953 byl přijat nový školský zákon, který právě tento typ jedenáctileté školy zřídil. Šlo fakticky o sloučení základní školy (prvních osm ročníků) a tříleté střední školy, jež měla žáky připravit na studium na vysoké škole. Studium bylo zakončeno maturitní zkouškou. Jedenáctiletky byly obsahem vzdělávání orientovány především na přírodní vědy, kromě matematiky, fyziky, chemie, biologie se zde jako povinné předměty vyučovala třeba astronomie, logika či rýsování. Od září 1960, po zavedení devítileté povinné školní docházky, se škola přejmenovala na dvanáctiletou střední školu, a v září 1961 pak byl tento typ školy další školskou reformou přejmenován na střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ). Nakonec byla naše škola v září 1969, po schválení dalšího nového školského zákona, přejmenována na Gymnázium Dobříš se čtyřletým studiem.
Miroslav Olič sám na 50. léta vzpomínal jako na rozporuplné období. Na jedné straně šlo o období nejtěžších politických represí v zemi, souvisejících s upevňováním komunistické diktatury. Na druhé straně on a jeho kolegyně a kolegové dostali unikátní příležitost vybudovat ve městě kvalitní střední školu gymnaziálního typu, která zde dosud nikdy předtím nepůsobila.
Jako učitel se snažil dál vzdělávat ve všech možných typech kurzů, ať už byly povinně ideologické, nebo spíše odborné či praktické. V letech 1954–1956 například absolvoval vzdělávací kurzy, pořádané Krajským ústavem pro další vzdělávání učitelů, v oboru marxismus-dějepis, které byly částečně odborné, a dílem laděné ideologicky. I tam si ale našel téma, kterého ho bavilo, jako bylo třeba studium historie revoluce 1848.
Obdobně vychodil také v letech 1953–1955 kurz pro zdravotníky na prázdninových osadách, který pak zúročil jako organizátor mnoha vícedenních školních výletů, na kterých se úrazy či onemocnění žáků nedaly vyloučit.
Padesátá léta byla plná těžkých kompromisů, jejichž tíhu si učitelský sbor krátil řadou mimopracovních aktivit, zejména společnými výlety. Především pro žáky začal od roku 1955 pravidelně organizovat turistické výlet o všech typech prázdnin. Byl také členem okresního odboru turistiky a turistické komise Krajského pedagogického ústavu. Účastnil se práce dalších společenských organizací, v nichž si vždy vyhledal takovou činnost, která souvisela s jeho zájmy – historií a turistikou. Působil tak ve Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, od roku 1965 přejmenované na Socialistickou akademii, kde přednášel regionální historii. Byl také členem krajské exkurzně vlastivědné komise. Prakticky po celou svou učitelskou dráhu také působil jako lektor angličtiny a němčiny pro různé skupiny účastníků, například pro zaměstnance různých podniků apod. Jeho nejoblíbenější činností se však stalo organizování turistických zájezdů, kterých za svůj život uspořádal několik desítek jak po Československu, tak i do zahraničí, jež bylo v době komunistického režimu omezeno především na oblast zemí takzvaného socialistického tábora. Podařilo se mu však vyjet se zájezdy také do Velké Británie, Francie či tehdejšího západního Německa.
Právě v padesátých letech se Miroslav Olič potkal na dobříšské jedenáctiletce se dvěma nově nastoupivšími učiteli – Jakubem Hřebačkou a Alešem Vondráčkem, z nichž se na více než padesát let stali nejlepší kamarádi.
Pedagogický sbor školy nebyl zpočátku příliš velký. U prvních maturit v květnu 1956 byl Miroslav Olič třídním učitelem dvaceti šesti prvních maturantů a zkoušejícím z dějepisu, češtinu zkoušel Miloš Čech, ruštinu Natálie Volkarová, matematiku a fyziku Jakub Hřebačka, zeměpis a biologii František Kolman a chemii Josef Chlumecký. Závěrečný protokol konstatoval dobrou úroveň abiturientů s tím, že v písemné práci z češtiny „velké množství prací nedosahovalo dostatečné hloubky úvahy, protože mnohdy popisná stránka ve většině prací převládala nad úvahou složkou“. Zřejmě v polovině 50. let bylo lepší pouze popisovat než uvažovat nad realitou.
Miroslav Olič na výletech se svými žáky (1963):
Až do roku 1965 sídlila SVVŠ v budově dnešní základní školy na náměstí Komenského. V srpnu 1965 otevřením nové, 2. základní školy zde SVVŠ získala vlastní prostory a došlo k jejímu administrativnímu oddělení
Třídní učitel
Miroslav Olič ředitelem střední školy na Dobříši
V prosinci 1965 nabídl Středočeský krajský národní výbor Miroslavu Oličovi funkci ředitele SVVŠ, kterou přijal, a následně byl do ní k 1. lednu 1966 jmenován. Následně absolvoval povinné roční „školení pro začínající ředitele“ s několikadenním soustředěním. Studium zakončil v lednu 1968 závěrečnou písemnou prací a pohovorem. Zároveň také v letech 1966–1968 absolvoval povinné ideologicko-filozoficko-historicky laděné kurzy v rámci tzv. VUML, pořádaného okresním výborem KSČ v Příbrami. Kurzy ukončil písemnou prací o mimoškolní činnosti s mládeží.
Šedesátá léta znamenala uvolnění společnosti, naději na reformy a celkové uvolnění poměrů. Profesor Olič je prožíval mimořádně intenzivně. Jako ředitel vytvořil na gymnáziu přátelské prostředí, charakteristické vysokou odbornou úrovní výuky, tolerancí, pochopením, demokratičností a smyslem pro humor. Jak napsal Aleš Vondráček, vytvořil bezbariérový vztah mezi katedrou a lavicemi. Vnášel do školy staré dobré skautské zásady – smysl pro přátelství, úctu k člověku jako jedinečné a svobodné bytosti, lásku k přírodě a poznání. Jeho přátelé z mládí vzpomínají na staré Oličovo heslo: „Žádný režim nemůže zakázat osobní kamarádství!“ Tyto hodnoty jsou dodnes hlavním duchem dobříšského gymnázia.
Rok 1968 představoval pro Miroslava Oliče řadu zásadních změn. V osobní rovině se naplno stal dobříšským občanem, protože zde získal služební byt a odstěhoval se ze Zbraslavi. To bylo podstatné i proto, že již nemusel trávit mnoho času každodenním dojížděním, a mohl se více věnovat svým zálibám, které ale zároveň přinesly řadu plodů občanům města: studiu regionální historie, organizování poznávacích turistických zájezdů po regionu, Československu i do zahraničí.
Reformní program pražského jara 1968 vnímal Miroslav Olič jako období plné nadějí na alespoň částečné obnovení hodnot, v nichž byl ve svém mládí vychován. Ve svém životopise z roku 1970 napsal, že od „vývoje očekával větší aktivitu lidí, každodenní práci prováděnou s větší chutí, iniciativou a perspektivou. Rovněž v oboru lidských vztahů se mi zdálo, že nastává zlepšení“.
Srpnová okupace země vojsky pěti států Varšavské smlouvy pro něj byla stejným šokem jako pro ostatní občany Československa. Osobně jej zastihla, spolu s Alešem Vondráčkem, na školním zájezdu ve Velké Británii. O emigraci neuvažoval a okamžitě se vrátil do Československa. Cítil zodpovědnost za svou maminku i za osud školy, kterou řídil.
Aby mohl v době začínající normalizace a čistek ve školství zůstat ředitelem školy, napsal v roce 1970 vlastní životopis jako přílohu k takzvanému prověrkovému dotazníku, v němž jistě musel uvést řadu vět, které dnes mohou znít překvapivě, z dobového hlediska však byly spíše konformní a povinně frázovité. Později to se smíchem a zároveň omluvou komentoval slovy: „To jsem tehdy sepsal takový příšerný kraviny…“
Jeho vztah ke komunistickému režimu byl určován dvěma základními přístupy. Nikdy se nestal členem Komunistické strany Československa a později tvrdil, že byl jediným nestraníkem-ředitelem školy v okrese Příbram.
V rovině hodnotové komunistickou diktaturu odmítal. Jeho duchovní svět byl ukotven v křesťanské věrouce a filozofii. Jeho politické postoje byly celoživotně ovlivněny prostředím a výchovou, ve kterých v mládí vyrůstal: masarykovským ideálem demokracie a hodnotami skautingu. Krach otcova textilního obchodu a bída života na pražském předměstí 30. let zformovaly jeho silné sociální cítění i jistou náklonnost k ideám demokratického socialismu. Otcova poprava a válečné prožitky v něm vypěstovaly odpor k násilí, totalitním režimům i úctu vůči všem aktivním odbojářům a bojovníkům za obnovu svobodného Československa. V sedmdesátých letech se proto také podílel na práci kolektivu autorů, kteří sepsali dějiny odboje za 2. světové války na Příbramsku.
Na druhé straně však přistupoval k faktické nemožnosti odstranění komunistické diktatury pragmaticky. Jako ředitel školy chtěl především ochránit obsah výuky před přehnanými ideologickými zásahy, své kantory před mocenskou represí a své žáky před horlivými kádrováky, kteří se snažili „politicky nespolehlivým“ bránit v jejich budoucí kariéře. Jak napsal profesor Jakub Hřebačka, Oličova autorita u nadřízených úřadů zabezpečovala kantorům klid v práci a přinášela pohodu do chodu školy i do životů kolegů učitelů.
V sedmdesátých letech musel ředitel školy Miroslav Olič stále častěji odolávat tlaku normalizačního režimu. Gymnázium si nadále udržovalo vysokou kvalitu vzdělávání, až 70 % absolventů se hlásilo na vysoké školy. Škola se zapojovala do různých režimem oceňovaných aktivit (beseda se sovětskou delegací, brigádnická pomoc žáků zemědělcům či průmyslovým podnikům apod.). Ředitel Olič stabilizoval a rozšířil pedagogický sbor, a navíc do školy přivedl řadu nových vynikajících učitelů.
Ve spolupráci se svým zástupcem dr. Jaromírem Žákem udržoval bezproblémový vztah s politickými orgány KSČ ve městě a na okrese, zároveň díky tomu pomohl celé řadě žáků, kteří byli na základě „kádrových posudků“ z politických důvodů odmítáni ke studiu na vysokých školách i přes své znalosti a nadání. Takto Miroslav Olič odpověděl Aleši Vondráčkovi na dotaz, jak to dokázal: „Člověče, já vlastně nevím. Přijdu tam, řeknu pár vtipů, i třeba lehce protirežimních, oni se smějou, asi jsou rádi, že s nimi jednám jako s normálními lidmi, no a pak se to třeba podaří.“
Originálním způsobem si ovšem dovedl z komunistického režimu dělat legraci. Když jej oslovili, zda by nevymyslel nějaký vhodný optimistický nápis na budovu tehdejšího „Domu společenských organizací“ (dnes dům, v němž sídlí pobočka UniCreditBank v ulici Plk. B. Petroviče čp. 219), navrhl heslo, které na domě pak skutečně viselo až do roku 1989: „Je krásné žít v zemi, kde vládne lid.“ Mnozí občané pochopili Oličův skrytý smysl a říkali si, že je škoda, že v takové zemi nežijí…
Miroslav Olič vyučoval na dobříšském gymnáziu dějepis, zeměpis, němčinu, angličtinu, latinu, po roce 1989 také občanskou nauku a různé společenskovědní semináře. Ve svých hodinách dokázal, že učitelství může být také uměním. V době komunistického režimu učil své žáky otevírat oči a být vnímavými i vůči skrývaným jevům tehdejší společnosti. Mnoho z nich vycítilo, že úpěnlivě nechce deformovat své studenty zamlčováním či překrucováním dějin, tak jak by si to přál tehdejší režim. Několik generací jeho studentů na něj dodnes vzpomíná jako na renesančního vzdělance, filozofa a učitele, který je nasměroval a ovlivnil na celý život. Jako ředitel školy dokázal tým svých pedagogů řídit s velkou dávkou tolerance a pochopení pro jejich všední starosti a problémy.
Absolventi vzpomínají také na celou řadu mimoškolních aktivit, které škola svým žákům nabízela – od chmelových brigád přes nácviky na spartakiády, reprezentační plesy, lyžařské výcviky, turistické zájezdy i zájmové kroužky (včelařský, pěvecký, divadelní či radioamatérský). Zvlášť oblíbené byly brigády v modřanské čokoládovně Orion. Miroslav Olič organizoval především turistický kroužek či letní studentské tábory, Aleš Vondráček kromě jiného kroužek basketbalu. Škola také navázala přátelství – jak se tehdy poruštěně říkalo „družbu“ – s gymnáziem ve slovenské Čadci.
Předávání maturitních vysvědčení v obřadní síni Městského národního výboru v Dobříši (1981)
Vrcholem působení týmu ředitele školy Miroslava Oliče a jeho zástupce Jaromíra Žáka se stalo prosazení a realizace výstavby samostatného pavilonu pro gymnázium. O stavbě bylo rozhodnuto již ve druhé polovině 70. let a následně byla pak realizována v tzv. „akci Z“ v letech 1979–1982. Ředitel Olič se také se svými kolegy kantory na výstavbě školy přímo podílel. Nová budova gymnázia pak byla slavnostně otevřena 1. září 1982.
Za svou pedagogickou práci obdržel několik ocenění krajské či okresní úrovně. V roce 1968 mu byla udělena pamětní medaile Ústředního výboru Národní fronty k 50. výročí Československa. V roce 1969 byl ke Dni učitelů vyznamenán pamětní medailí Za budování Středočeského kraje 1. stupně. V 70. letech pak obdržel medaili Socialistického svazu mládeže Za socialistickou výchovu. K výročí svých 60. narozenin obdržel v únoru 1983 Plaketu Za zásluhy o socialistický rozvoj Příbramska.
Striktní pravidla takzvaného kádrového pořádku Středočeského krajského národního výboru, zřizovatele Gymnázia Dobříš, předepisovala nutnost odvolání ředitele školy v roce, v němž dovršil 60 let věku. Také Miroslav Olič byl takto k 31. srpnu 1983 odvolán z funkce ředitele školy, následně si podal žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou. I po jeho odchodu se nový ředitel školy Jaromír Žák snažil udržet hodnoty, které škole vtiskl jeho předchůdce.
Profesor Miroslav Olič v aktivním důchodu
Profesor Olič odešel do starobního důchodu, ve kterém prožil dalších 28 let velmi aktivních let. Protože mu již v roce 1978 zemřela maminka, o kterou se celý život staral, rozhodl se přestěhovat do menšího bytu. Původní byt ve věžovém domě v dnešní ulici B. Němcové č. 1064 vyměnil za menší dvoupokojový byt, který mu poskytlo gymnázium přímo ve své budově. Byl tak blízko svým kolegům. S mnoha přáteli a žáky vedl ve svém školním bytě dlouhé hovory o historii, filozofii, náboženství, přírodě či cestování, a to bez ohledu na čas až do pozdních večerních hodin.
Neměl vlastní děti, ale nikdy nebyl sám. Měl svou partu nejbližších přátel, kolegy učitele z gymnázia a obrovské množství bývalých žáků, kteří za ním docházeli, zvali ho na třídní srazy či na zájezdy a výlety. Dál příležitostně vyučoval na gymnáziu.
Už od mládí miloval turistiku, toulání v přírodě, poznávání přírodních krás i měst a kulturních památek ve vlastní zemi i v zahraničí. Po celou svou učitelskou kariéru i po odchodu do důchodu organizoval výlety či poznávací zájezdy pro žáky a učitele školy, pro své přátele i pro cestovní kanceláře jako oficiálně registrovaný průvodce. Na každý zájezd se pečlivě připravoval, vytvořil si podrobný itinerář a soupis hlavních pamětihodností, které chtěl účastníkům ukázat. Snažil se, aby si účastníci výletů a zájezdů užili každou akci naplno, se svými žáky sjížděl řeky, připravoval pro ně různé vědomostní kvízy (proslulé „lístečky“ s otázkami, které si žáci losovali), učil je vařit v lese a před večerkou jim vyprávěl hrůzostrašné příběhy. Jak napsala paní Zora Rysová, byl to kantor se študáckou duší. Aleš Vondráček vzpomínal, jak pro žáky školy organizoval výlety, při kterých se nesmělo celý víkend mluvit česky, ale pouze anglicky nebo německy.
Turisty na zájezdech seznamoval nejen s historií a uměleckými hodnotami památek, ale vždy jim už po cestě v autobuse vyprávěl o geografických zajímavostech dané země, o její historii, významných spisovatelích či o současném politickém systému. V dnešní době internetu máme jako turisté v cizí zemi ihned po ruce v mobilním telefonu všechny potřebné informace. Všechny jsou ale stejné, neoriginální, prefabrikované. Miroslav Olič v době „předinternetové“ udivoval „své“ turisty obrovskými encyklopedickými znalostmi, ale jejich obdiv měl také právě pro schopnost originálního výkladu, založeného na celoživotní zkušenosti a umění propojovat souvislosti a poznatky z různých oborů. Jak napsal jeho přítel prof. Erich Renner: „Je v českých zemích hrad, chrám, přírodní krása, kterou jsi neviděl? V Evropě není země, kterou bys neprojel.“
Jeho průvodcovství bylo opravdovým zážitkem i proto, že Miroslav Olič ovládal nejen hlavní světové jazyky (angličtinu, němčinu, francouzštinu, latinu), ale kvůli cestám se naučil také rumunsky, základy maďarštiny či některých skandinávských jazyků, stejně jako italštiny či španělštiny. Sám si dopřál i několik originálních turistických cest, jako například výpravu za polární kruh do Norska v roce 1986, kam cestoval mimo jiné lodí sovětské baltské flotily Michail Kalinin. Vzpomínal na cestu do Mongolska, z níž si uchoval zážitek neuvěřitelně jasné noční oblohy, plné tisíců hvězd. „Tam jsem pochopil Immanuela Kanta,“ říkával.
Na Dobříši už od svých raných učitelských let až do pozdního věku pořádal cestopisné, historické či filozofické přednášky, například v prostorách městské knihovny. Už v 70. letech s několika spoluautory napsal rozsáhlé dějiny Dobříše od pravěku do roku 1948. Originál tohoto několikasetstránkového strojopisu je uložen v depozitáři Muzea města Dobříše. Je to dodnes nepřekonaná nejrozsáhlejší práce o dějinách Dobříše, založená na seriózním archivním výzkumu. V roce 1998 vydalo nakladatelství Maroli s podporou města Dobříš zkrácenou verzi těchto Oličových dějin pod názvem „Dobříš – město na Zlaté stezce“. V knize se projevila mj. Oličova záliba v hospodářských dějinách, kterým se věnoval již na svých univerzitních studiích. Součástí pomocných textů, které profesor Olič pro přípravu dějin Dobříše napsal, je například historie zlatonosných dolů na Knínsku o rozsahu 85 stran.
Listopad 1989 byl pro něj – jak sám říkal – šťastným životním zadostučiněním. Už od 80. let se zajímal o disidenty a jejich aktivity, sledoval mezinárodní vývoj, který zejména po nástupu M. Gorbačova k moci v Moskvě dával naději na obrat v ustrnulé a nudné šedi pozdně socialistické diktatury. Olič byl dobře informován i o vývoji na Západě, jeho přátelé a bývalí žáci-emigranti (zejména v západním Německu, ale i v Kanadě či Austrálii) mu posílali odbornou historickou či filozofickou literaturu a v dopisech mu popisovali realitu tamního života.
Po obnovení demokracie v roce 1989 prožívalo velké změny i dobříšské gymnázium. Novým ředitelem školy se v roce 1990 stal Aleš Vondráček, který nejenže ve škole naplno obnovil demokratické prostředí, ale zároveň jako poradce ministra školství prosadil obnovení víceletých gymnázií, jehož první prima začala na Dobříši studovat hned od září 1990. Miroslav Olič ochotně pomáhal s navázáním prvních zahraničních kontaktů gymnázia, ze kterých se rozvinula dosud fungující projektová spolupráce, která umožňuje našim žákům výjezdy na partnerské školy. Když se v roce 1994 diskutovalo o novém názvu gymnázia, sám Miroslav Olič rázně odmítl návrhy, aby škola byla pojmenována po něm, a postavil se za návrh ředitele Aleše Vondráčka pojmenovat ji po Karlu Čapkovi, což ostatně byl – vedle Jaroslava Seiferta či Jana Zahradníčka – Oličův oblíbený spisovatel.
Zároveň dál – až do roku 2002 ochotně vyučoval některé předměty. Díky tomu se i porevoluční generace žáků měla příležitost setkat s jeho přednáškami a životní filozofií. V době, kdy výuka dějepisu „pro jistotu“ končila v roce 1945 (protože pozdější dějiny byly řadou učitelů považovány za příliš kontroverzní a „nejasné“), profesor Olič vyučoval maturitní třídy moderním dějinám 20. století, při nichž odborný výklad prokládal svými vlastními životními zážitky. Pro zájemce připravil speciální seminář z dějepisu, který je měl připravovat na studium na vysoké škole a v němž vyprávěl o všem, na co se v klasické výuce nedostalo – od problematiky dějin obyčejného dne antického Řeka a Římana přes složité teologické spory v době husitství či dějiny a kulturu jihoamerických Mayů a Aztéků až po detailní výklad odboje a květnového povstání v roce 1945 na Příbramsku. I přes své velké životní kantorské zkušenosti se i v tomto pozdním věku na každou hodinu připravoval. Jeho pedagogickou metodu založenou na snaze, aby se žák co nejdetailněji vcítil do doby, o níž učitel vypráví, převzala celá řada jeho žáků, kteří se později sami stali učiteli.
Pro žáky, kteří se chtěli věnovat studiu historie, otevřel seminář z latiny, který se pro přísnost a náročnost učitele pro mnohé stal jakousi „humanitní matematikou“.
Stejně tak profesor Olič vyučoval seminář základů společenských věd, v nichž se věnoval
především své oblíbené lásce – filozofii a zejména teorii dialogu, který v době obnovující
se demokracie považoval za velmi potřebný. Učil své žáky stát za svým názorem, říkal:
Přípravy Miroslava Oliče na výuku:
V jeho přednáškách o vývojové psychologii žáci žasli nad tím, jak tento starý učitel rozumí problematice dětství, dospívání a puberty. Někteří si k němu chodili pro rady i jako k psychologovi.
Po roce 1989 se Miroslav Olič zapojil také do veřejného života na Dobříši. V roce 1990 byl v prvních svobodných komunálních volbách zvolen členem zastupitelstva města za Občanské fórum; spolu se svým kolegou z gymnázia prof. Jakubem Hřebačkou napsali část programu místního OF věnovanou školství. V dalších volbách roku 1994 byl znovu zvolen jako kandidát Křesťanskodemokratické strany. Pomohl městu navázat partnerství s holandským městem Mierlo.
Podílel se také na obnovení plnohodnotné činnosti Římskokatolické farnosti na Dobříši. Pro hluboce věřícího člověka byla samozřejmostí účast na mši i za komunistického režimu. Protože však v té době nebylo možné, aby učitel, a dokonce ředitel školy chodil na mše, dojížděl Miroslav Olič téměř potají do kostelů v okolních obcích.
Po roce 1989 se podílel také na obnově skautského hnutí, a to vlastně již podruhé v životě, protože i po 2. světové válce pomáhal obnovit a v letech 1947–1948 vedl skautský oddíl na Zbraslavi. Za svůj přínos k rozvoji skautingu také obdržel ke svým osmdesátinám v roce 2003 ocenění od pražských skautů. Dobříšští skauti po něm v roce 2016 své středisko přímo pojmenovali.
Kromě cestování mu až do pozdního věku vydržela další z jeho lásek – četba. Byl vlastně celoživotním studentem. Pokud zrovna neměl návštěvu, každý večer svítilo světlo v jeho obývacím pokoji dlouho do noci a profesor Olič si četl, vypisoval poznámky, a vlastně tak neustále pracoval. Zajímal se o nejnovější práce z historie, neustále sledoval vývoj tohoto oboru. V jeho pozůstalosti jsou stovky stran poznámek, výpisků a konceptů. Mezi hlavní témata, kterým se věnoval, patřila křesťanská filozofie, zejména otázka mezináboženského dialogu. Výrazně jej ovlivnily spisy francouzského křesťanského myslitele první poloviny 20. století Teilharda de Chardin, který zdůrazňoval nutnost přijetí poznatků moderních přírodních věd soudobou katolickou církví. Věnoval se studiu příčin fundamentalismu, globalizace, negativních důsledků konzumní společnosti. Velmi ho zajímal vývoj současné české katolické církve.
V roce 2004 utrpěl Miroslav Olič těžká poranění jako spolujezdec při autonehodě. Několikaměsíční léčbu v dobříšském sanatoriu úspěšně přestál především díky obětavé péči rodiny jeho kolegy a kamaráda profesora Jakuba Hřebačky, a také díky své vitalitě a optimismu.
V roce 2005 se profesor Olič, v důsledku zhoršeného zdraví, přestěhoval do nově vybudovaného Domova seniorů na Dobříši. Byl tak i nadále blízko svému gymnáziu.
V roce 2008 oslavil 85. narozeniny. Jeho kolegové z gymnázia mu na podnět Aleše Vondráčka zhotovili knihu věnování:
85. narozeniny Miroslava Oliče v roce 2008:
Dne 6. září 2008 obdržel Cenu města Dobříše za rok 2007 za celoživotní přínos pro město v oblasti kultury a vzdělávání jako vůbec prvním držitel tohoto nově zřízeného ocenění. Laudatio oceněnému zdůraznilo především jeho celoživotní humanitní a demokratické zásady.
V posledních letech života trávil nejraději čas se svými přáteli v dobříšské kavárně u Velblouda u skleničky červeného vína a kávy. Společně debatovali o historii a vzpomínali na zájezdy a výlety. Byl celoživotním optimistou, miloval vtipy a s oblibou je vyprávěl. Jak napsal profesor Aleš Vondráček: „Dovedl se ne smát, ale nakažlivě chechtat.“
S přáteli v dobříšské kavárně u Velblouda (2008):
Miroslav Olič opustil náš svět na Velký pátek 22. dubna 2011, který je zároveň mezinárodním dnem Země, jenž se slaví na podporu ochrany životního prostředí planety. Symbolicky se tak i v jeho odchodu spojovala dvě velká životní a duchovní témata profesora Oliče: křesťanství a vědomí odpovědnosti jedince za svůj domov, zemi i svět – často ve svých hodinách žákům citoval heslo: „Mysli globálně, jednej lokálně.“
Při posledním rozloučení s panem profesorem Miroslavem Oličem dne 29. dubna 2011 ve zcela plném kostele Nejsvětější Trojice na Dobříši drželi čestnou stráž skauti a na profesora Oliče vzpomněl jeho přítel Aleš Vondráček a také starosta města Jaroslav Melša. Katolickou mši celebroval P. Stanisław Góra, který se za doby svého působení v dobříšské farnosti stal také jedním z přátel Miroslava Oliče. Ve své řeči S. Góra připomněl indiánskou legendu o hlasu, který přežil dávno padlého bojovníka, a obřad zakončil konstatováním, že se mu ještě nikdy nestalo, aby na pohřeb takto starého člověka přišlo tolik lidí. To výstižně charakterizovalo rozměr obdivu a úcty, které se profesor Miroslav Olič těšil.
Řeč A. Vondráčka a řeč starosty Dobříše J. Melši na pohřbu M. Oliče
14. února 1923 – 22. dubna 2011
Za poskytnutí dokumentů a fotografií děkujeme:
– panu PhDr. Janu Michlovi, Ph.D., správci Depozitáře a archivu Muzea města Dobříše
– paní Zoře Rysové
– paní Ing. Janě Tománkové
Zpracoval: PhDr. Jan Bureš, Ph.D.; jazykové korekce: Mgr. Erika Čapková