Lišejníky
Z BIOwiki
autor: Kateřina Kudláčová
Obsah |
Popis:
Lišejníky jsou podvojné organismy, jejichž stélku tvoří vlákna hub a buňky sinic nebo řas. Jsou příkladem těsné symbiózy neboli mutualismu.
Houba (tzv. mykobiont), nejčastěji vřeckovýtrusá (nebo stopkovýtrusá), je heterotrofní a buňky sinic (cyanobiont; např. rod Nostoc) nebo řas (tzv. fykobiont, fotobiont; např. rod Trebouxia) jsou autotrofové. Řasy (sinice) získávají prostřednictvím houbových vláken vodu a minerální látky, houbě řasa poskytuje organické látky vytvořené fotosyntézou.
Vnitřní stavba stélky je určena rozložením řas. Rozlišujeme svrchní a spodní kůru, která je tvořena houbovou složkou, pod svrchní kůrou je řasová vrstva. Největší vrstvou je dřeň, k podkladu je lišejník upevněn houbovými vlákny.Podle rozložení řas můžeme rozlišovat stélky:
homoiomerické - řasy mezi houbovými vlákny uspořádány rovnoměrně po celém průřezu; stélka má často rosolovitou konzistenci
heteromerické – diferencována na jednotlivé vrstvy; převládá houbová složka (svrchní a spodní kůra), řasy tvoří zvláštní vrstvu.
Typy stélky:
Rozlišujeme 3 základní typy stélky:
korovitá – pevně přirostlá celou spodní plochou k podkladu (nebo je do něj vrostlá), od něhož ji nelze bez poškození oddělit; stélka je souvislý povlak tvořený bradavkami a zrnky; obvykle chybí spodní kůra. Tuto stélku mají lišejníky rostoucí na skalách, kamenech, na daném místě jsou často průkopníky života (např. lišejník zeměpisný)
lupenitá – plochá, na okrajích zpravidla laločnatě zvlněná, k substrátu přirůstá jen částí plochy; lze ji oddělit. Spodní kůra je většinou světlejší než svrchní, jsou na ní rhiziny, které vrůstají do substrátu (např. terčovka bublinatá, terčovník zední)
keříčkovitá – od podkladu keříčkovitě odstává, přirůstá jen nepatrnou plochou, lze ji snadno oddělit; lišejníky rostoucí na půdním povrchu mají stélku vzpřímenou, lišejníky rostoucí na stromech jsou převislé; nejrozšířenější typ stélky (např. dutohlávka, provazovka, větvičník)
Stélka roste pomalu, jen několik milimetrů za rok. Lišejník se může dožít až sto let (korovité), keříčkovité i 10 let, lupenité jen 2 až 3 roky.
Rozmnožování lišejníků:
Lišejníky se rozmnožují buď vegetativně (nepohlavně) nebo pohlavně, většinou nepohlavně.
1) Vegetativní – houba i fotobiont; častější
úlomky stélky – stélka je za sucha lámavá, křehká
sorediemi – shluky řasových buněk hustě opletené houbovými vlákny, které se uvolňují z vnitřku lišejníku, praskne-li svrchní kůra; roznášeny větrem
isidiemi – válcovité nebo bradavičnaté výrůstky na svrchní straně stélky; šíření větrem nebo vodou
2) Pohlavní – pouze houba (výtrusy askospory)
Na stélkách se vytvářejí různé typy plodnic s výtrusorodou vrstvou (thecium). Výtrusy jsou vystřelovány do okolí , vyklíčí ve vlákno. Aby vznikla nová stélka, musí se vlákno setkat s vhodnou řasou.
apothecia - otevřené miskovité nebo terčovité útvary, na povrchu stélky
perithecia - kulovité nebo hruškovité útvary s otvorem na vrcholu, ponořené ve stélce.
Zajímavosti:
První lišejníky se objevují už v mladších prvohorách.
Lišejníky se vyskytují od rovníku k pólům; nacházíme je na holé půdě, trouchnivějícím dřevě, borce stromů, kamenech, skalách i ve vysokohorských oblastech, polárních oblastech (extrém v Antarktidě – lišejníky zcela uvnitř kamenů) a pouštích.
Spolu se sinicemi a řasami jsou lišejníky považovány za průkopníky života (pionýrské organismy) na holých skalách, jejichž povrch narušují látkami, které vylučují. Jsou velmi citlivé na znečištěné prostředí a proto jich bývá využíváno jako bioindikátorů čistoty ovzduší. Na místech, kde je prostředí velmi znečištěné, se nevyskytují. Těmto místům se také říká lišejníková poušť. Stélka lišejníků hromadí radioaktivní spady z ovzduší.
Některé druhy lišejníků se využívají ve farmaceutickém (pukléřka islandská) nebo potravinářském průmyslu, vzácně jako potrava („mana“ - Lecanora esculenta), potrava pro zvěř; některé druhy se používají v lidovém lékařství (Lobaria pulmonaria), pro výrobu barviv, v parfumerii aj.
Vědní obor zabývající se studiem lišejníků se nazývá lichenologie. Dnes jsou lichenizované houby řazeny do systému hub podle svého mykobionta.
Zástupci lišejníků:
Cladonia (dutohlávka) – dutohlávka sobí (Cladonia verticillata)
Cetraria (pukléřka) – pukléřka islandská (Cetraria islandica)
Peltigera (hávnatka) – hávnatka psí (Peltigera praetextata)
Parmelia (terčovka) – terčovka bublinatá (Parmelia physodes)
Usnea (provazovka)
Xantoria (terčovník) – terčovník zední (Xanthoria parietina)
větvičník slívový (Evernia prunastri)
